Locke, John (1632-1704) Anglický filosof a politik. Lockova nejdůležitější díla, List o toleranci (A Letter Concerning Toleration, 1689), Dvě pojednání o vládě (Two Treatises of Govemment, 1689), Esej o lidském rozumu (An Essay Concerning Human Understanding, 1690), Myšlenky o vzdělání (Thoughts on Education, 1693) a O rozumnosti náboženství (On the Reasonableness of Christianity, 1695) byla publikována během deseti let po "Slavné revoluci" roku 1688. Locke se narodil v zámožné venkovské rodině a studoval lékařství v Oxfordu. Kariéru začal ve službách whigského politika Anthony Ashley Coopera, hraběte ze Shaftesbury.
Podílel se na intrikách, v důsledku nichž musel za vlády Jakuba II. odejít do exilu do Holandska. Ačkoli jeho mnohá díla pocházejí už z doby pobytu v Oxfordu - Eseje o přirozeném zákonu (Essay of the Law of Nature, 1660) a Esej o toleranci (An Essay on Toleration, 1667) - jeho vyzrálá politická teorie se rozvinula až v shaftesburském období.
Historická bádání ukazují, že Lockův nejvlivnější spis, Dvě pojednání o vládě, zřejmě vzniklo deset let dříve, než Locke usoudil, že jeho vydání bude bezpečné. Rok 1688 znamenal pro Locka zlom: ačkoli některá díla publikoval anonymně, brzy mu přinesla značnou vážnost a v posledních patnácti letech života se těšil významnému politickému vlivu i vysokému úřadu.
Z Dvou pojednání o vládě bylo důležitější a vlivnější druhé. První pojednání (které existuje v neúplné podobě) je pokusem o detailní vyvrácení zvláštní verse teorie božského práva králů, spojené se jménem patriarchalistického myslitele Roberta FILMERA.
Značná část díla byla zamýšlena jako důkaz, že text Starého zákona nedává dÚvod považovat Adama a jeho dědice za Bohem ustanovené vládce celého světa; díky tomu spis stojí poněkud stranou zájmu čtenářů, kteří nesdílejí Lockovo přesvědčení, že biblické zjevení mÚže být v tomto ohledu argumentem. Podstatná je zde ovšem Lockova teze, že BÚh nikoho nevyvýšil a neobdařil přirozenou autoritou oproti ostatním.
Tento pohled vytváří základ pro argumentaci v Druhém pojednání. Východiskem Lockovy politické teorie je, že lidé jsou si přirozeně rovní, takže nikdo nemůže druhého podrobit své autoritě bez jeho souhlasu. Locke výslovně zdůraznil nutnost odlišovat politick:m autoritu od jiných vztahů dominance: pána a sluhy, muže a ženy, rodičÚ a dítěte, spravedlivého vítěze a poraženého agresora, a v pozdějších dílech o toleranci kněze a věřících. Locke tvrdil, že každý z těchto vztahÚ je vázán na konkrétní funkci nebo konkrétní okolnosti, a že jejich užívání jako analogie ke vztahÚm politickým (jak to naph1dad činí PATRIARCHALISMUS) má za následek jen zmatek a útlak.
Tyto premisy zařazují Locka v raném liberálním politickém myšlení zřetelně do tradice přirozeného zákona. Locke používá ideu STAVU PŘIROZENOSTI, což je představa spolužití lidí bez nadřazených institucí, podřízených pouze diktátu přirozeného zákona, až do doby dobrovolného vytvoření politické společnosti. Přirozený zákon podle Locka ustavuje a brání PRÁVO na život, svobodu a majetek; vyžaduje od lidí, aby plnili své sliby a činili co mohou pro dobrý život druhých, a také jim dává moc trestat přestupky. Podobně jako jiní myslitelé této tradice ztotožňoval přirozený zákon jednak se zákonem Božím, jednak s diktátem rozumu.
Neuspěl však ve snaze, která v jeho celoživotním díle v mnoha směrech dominovala, prokázat racionální základ tohoto zákona. V Pojednání se vyvaroval jakékoli zmínce o přirozeném mravním poznání a jeho empirismus zpochybňoval možnost etického racionalismu, v který doufal; byla-li gnoseologie v Pojednání zamýšlena tak, aby vyvrcholila v obraně etického poznání, musel být výsledek zklamáním. Lockova politická teorie nakládá ovšem s přirozeným zákonem jako s něčím, co může být podrobně rozpracováno jinde.
Jediným detailně objasněným aspektem přirozeného zákona je u Locka teorie VLASTNICTVÍ. Ačkoli Locke sdílel názor svých předchÚdců GROTIA a PUFENDORFA, že země a její plody jsou Boží dary, které lidé dostali společně, odmítal jejich tvrzení, že rozdělování tohoto společného dědictví mezi jednotlivce je věcí konvence (viz TuHy). Namísto toho dokazoval, že přivlastnění si přirozených zdrojů prostřednictvím práce a kultivace dostačuje pro vznik výlučných individuálních práv, jež nezávisejí na souhlasu druhých lidí. Argument měl několik podob. Locke někdy tvrdil, že naplnit Boží záměr, podle něhož by lidské potřeby neměly zůstat neuspokojeny, může pouze systém majetkových práv, založených na práci. (V Prvním pojednání ovšem tvrdí, že potřeba mÚže vytvořit práva přímo, a to dokonce i vzhledem k majetku vlastněnému druhými.) Jindy užíval variantu pracovní teorie hodnoty, aby ukázal, že práce, která vytváří oprávnění, vytváří takřka celou hodnotu, kterou vlastnictví má. V dalších případech užíval argument přímého historického oprávnění, podle něhož je předmět, na němž se pracovalo a pracuje, doslova smíšen s prací osoby, která předmět vytvářela, díky čemuž se předmět stává vlastnictvím této osoby. Locke ovšem trval na omezení vlastnictví v tom smyslu, že majitel nesmí zdroje, které má ve vlastnictví, ponechat bez užitku zkáze. Něco takového by dostačovalo ke vzniku hrubé rovnosti vlastnictví, kdyby nebylo vynálezu peněz jako smluvně potvrzeného trvalého prostředku směny, který lidem umožnil vlastnit a získávat příjmy z mnohem větší výměry půdy, než sami mohou využít a obdělat. Toto ospravedlňování nerovnosti a zdÚrazňování soukromého nabytí a záboru v Lockově teorii vedly mnohé k chápání Locka jako ideologa raného moderního kapitalismu (viz Macpherson).
Posun od přirozeného stavu k politické společnosti Locke viděl jako reakci na problémy chamtivosti, konfliktů a mravní nejistoty, zapříčiněné vývojem peněz a růstem nerovnosti. Ačkoli Locke podává gradualistické pojetí vývoje politických institucí, popisuje vývojový proces abstraktně na základě SPOLEČENSKÉ SMLOUVY. Smlouva a souhlas mají v Lockeově popisu tři stadia: za prvé, lidé musí dát jednomyslný souhlas ke sdružení se v komunitu a odevzdat jí svá přirozená práva tak, aby bylo možné společně bránit práva každého člena komunity; za druhé, členové této komunity musí dát většinou hlasÚ souhlas ustavení legislativních a jiných institucí; za třetí, vlastníci majetku ve společnosti musí souhlasit, osobně nebo prostřednictvím svých zástupcÚ, s jakýmikoli uloženými daněmi. Na tomto základě Locke rozvíjí svou normativní teorii politiky.
ABSOLUTISMUS toho druhu, který měl na mysli Thomas HOBBES, je u Locka vyloučen na základě teze, že lidé mají přirozená práva na život a svobodu, jež jsou jim svěřena od Boha, a proto nemohou být převedena na svévolnou moc druhého. Neboť vláda je ustavena za tím účelem, aby chránila majetková a jiná práva, a nikoli k tomu, aby je rozvracela, nesmí bez souhlasu majetek odnímat ani přerozdělovat. Úkolem lidské legislativy není nahradit přirozený zákon nebo přirozená práva, ale dát jim přesnost, jasnost a nestrannou vynutitelnost v přirozeném stavu chybějící. Přirozená práva zůstávají a zavazují všechny lidi, "zákonodárce stejně jako ostatní".
Locke bývá někdy považován za raného teoretika DEMOKRACIE, ROZDĚLENÍ MOCÍ a VLÁDY ZÁKONA, avšak ani jedno z prvních dvou témat není v jeho politických dílech rozvinuto. Vhodnost vyvažování moci vlády jejím rozdělením do různých rukou Locke zmiňuje, ale nerozebírá; všude se výslovně snaží zdÚraznit, že legislativa musí zaujímat oproti ostatním složkám vlády dominantní postavení. Důraz na vládu zákona je u Locka mnohem silnější a více zdůvodněný. Argumentoval, že kdyby úředníci nebyli podřízeni zákonu, lidé by zůstali se svými vládci ve stavu přirozenosti; absolutní monarchie je pak formou války a ne vlády.
Příležitostně mÚže být nutné, aby úředníci uplatňovali výsadní moc, avšak pouze pro veřejné dobro a v případech, kdy zákon mlčí. Locke tvrdě odmítá názor, že výsady by měly být považovány za zvláštní zdroj autority či za oblast, do níž by legislativě nemělo být umožněno zasahovat. A povinnosti občanů? Podle Locka mají jen nemnozí lidé možnost účasti na smluvním utváření politické společnosti, přesto se však naše POLITICKÁ POVINNOST zakládá na našem SOUHLASU. Všichni se narodili svobodní; nikdo není přirozeně podřízen žádné vládě. Naše povinnost podrobit se zákonÚm země, v níž žijeme, vychází buď z výslovného závazku oddanosti, nebo z toho, co Locke nazývá "tichým souhlasem". O tomto tichém souhlasu Locke uvažuje tak, že ho osoba dává společnosti, když užívá nějaký majetek pod pravomocí a ochranou jejích zákonů, ať již jde o vlastnictví půdy či jen o "pouhé volné cestování po silnici". Tato doktrina se stala předmětem velké kritiky. Je však třeba zdůraznit, že povinnost je li Locka povinností podmíněnou a nevylučuje možnost ospravedlněné neposlušnosti, odporu či revolty v případech, kdy jsou přirozená práva znásilňována nebo když vláda či legislativa překročí meze své autority.
Lockova teorie je především teorií odporu. O úřednících překračujících své pravomoci a zákonodárcích znásilňujících přirozená práva pojednává jako o zlodějích a lupičích; sami sebe uvádějí do válečného stavu se svými podřízenými, kteří jim v nutných případech mohou klást odpor i s použitím násilí. Na námitku, že by to vedlo k anarchii a chaosu, měl Locke dvě odpovědi: za prvé, že proti tyranům se ve skutečnosti nepozvedne odpor, pokud jejich zneužívání moci nepostihne velký počet lidí; a za druhé, jestliže je k odporu důvod, vina za vzniklý chaos leží na tyranovi, který tento diIvod dal, a ne na poddaném, jednajícím na obranu svého života a svobod. Ačkoli měřítkem oprávněnosti odporu není víra poddaného, ale objektivní skutečnost, že byla jeho práva pošlapána, nemůže být na světě žádná autorita, která by o této oprávněnosti rozhodla. Ti, kdo se postaví na odpor proti tyranovi, se musejí dovolávat ospravedlnění nebe, a za svá rozhodnutí jsou odpovědní Bohu. Odpor se podle Locka stává REVOLUCÍ, když legislativa zklame pokusem o ničení majetku lidí, nebo když úředníci brání svolání legislativního orgánu nebo se snaží přesunout legislativní moc do jiných rukou.
V těchto případech se politická autorita přesouvá z institucí a úředníků zpět na komunitu, ustavenou v prvním stadiu společenské smlouvy; takto lidé znovu nabývají svou původní svobodu, aby ustavili nové politické instituce, které považují za dobré. Lockovy názory na TOLERANCI se zakládají především na jeho křesťanské víře, a dále pak na jeho pojetí funkcí vlády. První argument staví perzekuci a netoleranci proti duchu evangelia, druhý pak vyslovuje názor, že tvorba zákonů o náboženských záležitostech není záležitostí úředníkú. Náboženská praxe je osobní věc: každý jednotlivec je v tom odpovědný pouze Bohu a hereze jednoho člověka neznamená újmu pro spásu druhého. Protože úředníci nemají v náboženských věcech žádné zvláštní kompetence, nikdo si nemúže se svou spásou dovolit takový hazard, že by byl poslušný jejich diktátu navzdory požadavkúm svého svědomí.
A konečně, protože podstatou pravdivého náboženství je upřímná víra, a protože víra není podřízena vúli, není rozumné snažit se náboženskou víru vnucovat prostředky, které má úřad k dispozici.
Vliv Lockovy politické teorie byl obrovský. Jeho díla jsou mezníkem v teorii přirozených práv, KONSTlTUCIONALISMU a tolerance. Jejich vliv je znatelný v americké ústavě, v manifestech francouzské revoluce a v následném vývoji moderního LIBERALISMU. Lockova teorie vlastnictví zústává přirozeným východiskem pro všechny moderní rozpravy o tomto předmětu, a její důraz na práci jako zdroj hodnoty a oprávnění k vlastnictví připravil púdu pro pozdější ekonomické úvahy Adama SMITHE a Karla MARXE. JJW

odkazy
Locke, J.: A Letter Concerning Toleralion, ed. A. Montuori. Haag: Martinus Nijhoff, 1963.
_: Dvě ])()jednání o vládě, přel. J. Král, Praha: Nakladatelství ČSA V, 1965, samostatně pak Druhé p()jednání o vládě, přel. 1. Král, Praha: Svoboda, 1992.
_: An Essay Concerning Humun Understunding, ed. P. Niddicht. Oxford: Clarendon Press, 1975. (Česky výhor a překlad pod názvem Locke, J.: Es~j o lidském rozumu, přel. A. Dokulilová, Praha: Svoboda, 1984.) _: The Educalionul Writings, ed. J. Axtell. Cambridge: Cambridge University Press, 1968.
Tully, J.: A Discourse on Property: John Locke und his Adversuries. Cambridge: Cambridge University Press, 1982.
Macpherson, c.B.: The PoUtical Theory oťPossessive lndividuuUsm. Oxford: Oxford University Press, 1962.
literatura
Co]eman, J.: John Locke's Moml Philosophy. Edinburgh: Edinburgh University Press, 1983.
Cox, R.H.: Locke on War and Peace. Oxford: Clarendon Press, 1960.
Cranston, M.: John Locke: li BÚJKraphy. Londýn: Longman, 1957.
Dunn, J.: The Political Thought (Jť John Locke. Cambridge: Cambridge University Press, 1969.
Gollgh, J.W.: John Locke's Politkal Philosophy. Oxford: C1arendon Press, 1973.
Parry, G.: John Locke. Londýn: AlIen & Unwin, 1978.
YoJton, J.W.: John Locke: Problems lInd Perspectives. Cambridge: Cambridge University Press, 1969.